na Blog.cz

Večný trest bohů si zasloužíš, když je řádně neuctíš.
Když víru v boha opustíš, tvou manželku zneuctíš
-Trest bohů si zasloužíš.

Není ti souzeno soudit jiné, jen sebe.
Když tvých hříchů zalituješ,
možná trest bohů zmírníš.

K nebi nevzhlížej se zlostí v očích,
bohové ji spatří,
trest boží tě nemine,
s hlavou hodně zkloněnou,
svého hříchu lituj.
Trest bohů to zmírní.

Anotace: Jen jsem se zamyslela, nad touto formalitou... A zjistila, že se mi vlastně nelíbí. Co vám????!

Potřásání rukou po pohřbech...
Dnes jede mamka na pohřeb jedné své známé... A to mě nějak donutilo zamyslet se nad jednou formalitou. Po pohřbu se s rodinou mrtvého potřásá rukou a říká se: Upřímnou soustrast. Vždycky,když si na toto vzpomenu, přehraje se mi obraz mích dosud dvou nejtežších pohřbů. Teta a dědeček. A prostě si nelze nevzpomenout, když se po obřadu ti lidé zařadí do fronty, jen aby vám řekli větu: "Upřímnou soustrast" Která vás jen rozlítostní a nic vám nepřidá... Naopak ubere, jen vám více a více připomíná, co jste ztratili... A co je ještě deprimující, když ten pohřeb máte fakt velký (mi něco kolem 100 lidí) ta řada je fakt dlouhá a ti "chudáci" na konci, kteří se ani netají tím, jak jsou znuzení, jak dlouho čekají, vám ta slova ještě řeknou s viditelnou úlevou a oddechem... Takže až si ta rodina vyslechne 100x upřímnou soustrast v jaké bude asi náladě?? Když si vzpomínám na sebe... jak mi lidé, coanineznám přají pořád tu samou větu... U které vás vždycky píchneu srdce a připomíná vám, co už nemáte...

Prostě tím jen chci říct, že podle mě ne- všechny formality jsou dobré

-Do překladu písničky jsem se rozhodla trochu "dostrčit" moji úvahu nad onými slovy. Úvaha je vždy označená: "-" Dole ještě bude písnička v originále, bez mích vkladů.

Moudří muži říkají, že jen blázni jsou zbrklí
-blázni?? - že by zamilovaní?-
Ale já si nemůžu pomoct,
-zamilovanému (bláznovi) pomůžeš těžko-
zamiloval jsem se do Tebe
-tím se to bláznovství vysvětluje, láskou-
Měl bych zůstat?
-v lásce dost časté slovo, ale láska si nevybírá...-
Mohl by to být hřích
-mohl, ale... co když ne??-
Když já si nemůžu pomoct,
zamiloval jsem se do Tebe
-láska je zvláštní věc, té neporučíš, nesnaž se-

Jako řeka teče jistě k moři
-jako láska, vycházející ze mě-
Drahá, tak to chodí
-ano...život.-
Některé věci jsou dány předem
-pokud věříš na osud, a v nás.-
Vem si mou ruku, vem si také můj celý život
-lákavá nabídka, jsi si jistý?-
Protože já si nemůžu pomoct,
zamiloval jsem se do Tebe
-jsi si jistý.-

Jako řeka teče jistě k moři
Drahá, tak to chodí
Některé věci jsou dány předem
Vem si mou ruku, vem si také můj celý život
Protože já si nemůžu pomoct,
zamiloval jsem se do Tebe
Protože já si nemůžu pomoct,
zamiloval jsem se do Tebe

-jako láska, vycházející ze mě-
-ano...život.-
-pokud věříš na osud, a v nás.-
-lákavá nabídka, jsi si jistý?-
-jsi si jistý.-

ORIGINÁL:
Wise men say only fools rush in
But I can't help
falling in love with you
Shall I stay
Would it be a sin
If I can't help falling
in love with you

Like a river flows surely to the sea
Darling so it goes
Some things are meant to be
Take my hand, take my whole life too
For I can't help
falling in love with you

Like a river flows surely to the sea
Darling so it goes
Some things are meant to be
Take my hand, take my whole life too
For I can't help
falling in love with you
For I can't help
falling in love with you

Samota, vězení bez mříží.
Určitě znáte tu chvíli, kdy jste na všechno sami... Topíte se ve vlastních myšlenkách, v ničem nevidíte řešení... V té chvíli jste sami. Můžete mít desítky přátel, ale v této chvíli jsou na nic. Ani s nejlepším přítelem nemůžete sdílet všechno. Ne v tuto chvíli, v samotě. Člověk si vždy to nejhorší musí vytrpět sám, přítel je od toho aby utěšil, nikoli radil, to stejně vždycky, vždycky bude jen a jen na nás. Konečné rozhodnutí určitě. Ale také tu jde o to, jestli o ně i v každé chvíli stojíte... ikdyž je vám smutno, topíte se v slzách... A chcete být sami. Jste uzavřeni ve své hlavě. Je to jako vězení beze mříží. Jsme tam sami, jen s myšlenkami. Jako by prostor kolem nás ani nebyl... A přesto, že v hloubi duše víme, že máme přátele, a máme na koho se obrátit, jsme sami. Nebo jinak - chceme být sami.Prostě jsou chvíle, kdy to tak být musí.. Jen my a naše myšlenky, ale přesto... Člověk si nikdy nepřipustí, že bez přátel, rodiny,... Že by byl sám. Ale v duši přesto ví, že přijdou dny, situace kdy bez přátel bude. A pak bude sám, nebude smutný, o samotě, ale stále s myšlenkou, že přátelé tam v dáli jsou... Ale bude na dně, nebude ho držet ani ta myšlnka o přátelích. To co ho bude muset udržet při životě,je myšlenka a důvěra v sebe.
Jen a jen v sebe.
Jednoho dne, až budeme sami, nepodají nám přátelé pomocnou ruku, budeme muset vstát sami. Se svou bolestí, smutkem a s čistou pravdou, že jsme sami.
...Ve svém vězení bez mříží.

Anotace: Myslím, že k této se musím trochu rozepsat... Byl pro mě dost problém "to" zařadit... Zkraje to totiž začíná básnicky... pak to přeroste v úvahu... A k té úvaze... Je jasné, že to píše žena... ale něco k té ženě... je to takové psychologické uvažování... Její popis: Právě ji opustil muž, kterého milovala, ale který ji týral, bil a zneužíval... Ale ona ho i přesta všechna muka miluje, přes poslední hádky, facky a krutost... Milujeho natolik, že si ani nepřizná, proč ji opouští...(to si domyslete sami - já mám na mysli, třeba kvůli jiné ženě). Její láska k němu byla prostě tak veliká, že překrývala všechno, co jí dělal... Ale ona se přes to všechno ptala jen... Kde tě najdu?

--- Pokud trochu čtete noviny, sledujete tel. noviny a tak...možná vidíte, jak i týrané ženy své "muže" přes všechno, co jim dělají milují, ony by je ani nenahlásily... to udělají většinou ti náhodní svědci, co už nechtějí němně přihlížet... Ale to jsou prostě (bohužel) ženy. Obdivuhodné za to, co sneseme, může se po nás šlapat, řvát na nás, křučet, bít... ale přes to - dokáže to jen, že máme silného ducha.---

Když v mích slzách odráží se bolest...
Kde tě najdu?
Když mé tělo jest hrůzou roztřeseno...
Kde tě najdu?
Když mé slzy dopadají na podlahu...
Tak řekneš mi, kde tě najdu??!

Ne, odpovím si sama. Nenajdu tě, nechci tě najít. To jen básník vyjádřil mou ztrátu
Avšak slovy Kdě tě najdu, se nic nezmnění...
Nevezme to slova, činy, pocity a vinu zpět...
Vinu? V mé mysli slovo vina...
Proč? Chci, abys ji cítil?
-Že jsi mi ublížil?
Nebo jsem viník já...
Ano, to já za to můžu...
činy...donutila jsem tě, abys mě uhodil
pocity...dlouho jsem si o to říkala, provokovala
vinu...a vinu... Kdo ji má víc? Ty,že jsi mě uhodil? - říkala jsem si o to... Nebo já? Byla všechno moje chyba... Za všechno můžu já. Nejsme spolu kvůli mně...
...A teď, co mi zůstalo? Slzy, lítost, smutek a samota. A vina.

Vina? Co to vlastně je?? Hodí se k ní slova jako zoufalství, smutek,... a láska. Já tě milovala, a ztratila tě. Zůstalo prázdnésrdce, zoufalství, smutek a vina. Vina, vina, vina. Proč mě při každé myšlence napadá toto slovo??!

Miluji tě...
Vrať se!... Nebo je to tak lepší? Pro tebe?? Jsi raději beze mě?
A mě? Proč se neptám na to, co je pro mě lepš í.. pocit viny...
Myslím, že už se tě nezeptám... Kde tě najdu...

Když někdo zemře, truchlíme.
Když se někdo narodí, radujeme se.
Když nás opustí láska, truchlíme.
Když k nám láska přijde, radujeme se.

Když se k nám dostane smrt druhého, jsme smutní. Ale ne natolik, jako smrt přítele.
Když se k nám dostane narození miminka, máme radost. Ale ne takovou, jako když je to naše miminko.
Když kamarádce řekne přítel: "už tě nemiluji", jsme smutní. Ale ne tolik, jako když to řekne přítel nám.
Když kamarádce řekne přítel:"miluji tě", jsme šťastní, ale ne tolik, jako když to přítel řekne nám.

Jedna věc je ale jistá, nikdy nebudeme vůči jen tak někomu cítit bolest, jako vůči tomu, koho opravdu milujeme.
Nikdy nebudeme za nikoho tak šťastní, jako jsme šťasní, když se to stane nám.
Tohle není o sobectví, jen o citech, které jsme a naopak nejsme schopní vnímat.



---Takhle to vypadá, když moc rozebíráte rozchody, rozvody, úmrtí, znovu nalezení, lásku,... Někdy to asi na každého tak nějak bouchne, co?---