Povídky - Články

Trest bohů si zasloužíš. (egyptské)

Sun, 31 Aug 2008 10:02:20 +0200

Večný trest bohů si zasloužíš, když je řádně neuctíš.
Když víru v boha opustíš, tvou manželku zneuctíš
-Trest bohů si zasloužíš.

Není ti souzeno soudit jiné, jen sebe.
Když tvých hříchů zalituješ,
možná trest bohů zmírníš.

K nebi nevzhlížej se zlostí v očích,
bohové ji spatří,
trest boží tě nemine,
s hlavou hodně zkloněnou,
svého hříchu lituj.
Trest bohů to zmírní.

Potřásání rukou po pohřbech... Deprimující formalita

Sun, 31 Aug 2008 10:00:55 +0200

Anotace: Jen jsem se zamyslela, nad touto formalitou... A zjistila, že se mi vlastně nelíbí. Co vám????!

Potřásání rukou po pohřbech...
Dnes jede mamka na pohřeb jedné své známé... A to mě nějak donutilo zamyslet se nad jednou formalitou. Po pohřbu se s rodinou mrtvého potřásá rukou a říká se: Upřímnou soustrast. Vždycky,když si na toto vzpomenu, přehraje se mi obraz mích dosud dvou nejtežších pohřbů. Teta a dědeček. A prostě si nelze nevzpomenout, když se po obřadu ti lidé zařadí do fronty, jen aby vám řekli větu: "Upřímnou soustrast" Která vás jen rozlítostní a nic vám nepřidá... Naopak ubere, jen vám více a více připomíná, co jste ztratili... A co je ještě deprimující, když ten pohřeb máte fakt velký (mi něco kolem 100 lidí) ta řada je fakt dlouhá a ti "chudáci" na konci, kteří se ani netají tím, jak jsou znuzení, jak dlouho čekají, vám ta slova ještě řeknou s viditelnou úlevou a oddechem... Takže až si ta rodina vyslechne 100x upřímnou soustrast v jaké bude asi náladě?? Když si vzpomínám na sebe... jak mi lidé, coanineznám přají pořád tu samou větu... U které vás vždycky píchneu srdce a připomíná vám, co už nemáte...

Prostě tím jen chci říct, že podle mě ne- všechny formality jsou dobré

My song... by E.P.

Sun, 31 Aug 2008 09:59:21 +0200

-Do překladu písničky jsem se rozhodla trochu "dostrčit" moji úvahu nad onými slovy. Úvaha je vždy označená: "-" Dole ještě bude písnička v originále, bez mích vkladů.

Moudří muži říkají, že jen blázni jsou zbrklí
-blázni?? - že by zamilovaní?-
Ale já si nemůžu pomoct,
-zamilovanému (bláznovi) pomůžeš těžko-
zamiloval jsem se do Tebe
-tím se to bláznovství vysvětluje, láskou-
Měl bych zůstat?
-v lásce dost časté slovo, ale láska si nevybírá...-
Mohl by to být hřích
-mohl, ale... co když ne??-
Když já si nemůžu pomoct,
zamiloval jsem se do Tebe
-láska je zvláštní věc, té neporučíš, nesnaž se-

Jako řeka teče jistě k moři
-jako láska, vycházející ze mě-
Drahá, tak to chodí
-ano...život.-
Některé věci jsou dány předem
-pokud věříš na osud, a v nás.-
Vem si mou ruku, vem si také můj celý život
-lákavá nabídka, jsi si jistý?-
Protože já si nemůžu pomoct,
zamiloval jsem se do Tebe
-jsi si jistý.-

Jako řeka teče jistě k moři
Drahá, tak to chodí
Některé věci jsou dány předem
Vem si mou ruku, vem si také můj celý život
Protože já si nemůžu pomoct,
zamiloval jsem se do Tebe
Protože já si nemůžu pomoct,
zamiloval jsem se do Tebe

-jako láska, vycházející ze mě-
-ano...život.-
-pokud věříš na osud, a v nás.-
-lákavá nabídka, jsi si jistý?-
-jsi si jistý.-

ORIGINÁL:
Wise men say only fools rush in
But I can't help
falling in love with you
Shall I stay
Would it be a sin
If I can't help falling
in love with you

Like a river flows surely to the sea
Darling so it goes
Some things are meant to be
Take my hand, take my whole life too
For I can't help
falling in love with you

Like a river flows surely to the sea
Darling so it goes
Some things are meant to be
Take my hand, take my whole life too
For I can't help
falling in love with you
For I can't help
falling in love with you

Samota, vězení bez mříží

Sun, 31 Aug 2008 09:57:09 +0200

Samota, vězení bez mříží.
Určitě znáte tu chvíli, kdy jste na všechno sami... Topíte se ve vlastních myšlenkách, v ničem nevidíte řešení... V té chvíli jste sami. Můžete mít desítky přátel, ale v této chvíli jsou na nic. Ani s nejlepším přítelem nemůžete sdílet všechno. Ne v tuto chvíli, v samotě. Člověk si vždy to nejhorší musí vytrpět sám, přítel je od toho aby utěšil, nikoli radil, to stejně vždycky, vždycky bude jen a jen na nás. Konečné rozhodnutí určitě. Ale také tu jde o to, jestli o ně i v každé chvíli stojíte... ikdyž je vám smutno, topíte se v slzách... A chcete být sami. Jste uzavřeni ve své hlavě. Je to jako vězení beze mříží. Jsme tam sami, jen s myšlenkami. Jako by prostor kolem nás ani nebyl... A přesto, že v hloubi duše víme, že máme přátele, a máme na koho se obrátit, jsme sami. Nebo jinak - chceme být sami.Prostě jsou chvíle, kdy to tak být musí.. Jen my a naše myšlenky, ale přesto... Člověk si nikdy nepřipustí, že bez přátel, rodiny,... Že by byl sám. Ale v duši přesto ví, že přijdou dny, situace kdy bez přátel bude. A pak bude sám, nebude smutný, o samotě, ale stále s myšlenkou, že přátelé tam v dáli jsou... Ale bude na dně, nebude ho držet ani ta myšlnka o přátelích. To co ho bude muset udržet při životě,je myšlenka a důvěra v sebe.
Jen a jen v sebe.
Jednoho dne, až budeme sami, nepodají nám přátelé pomocnou ruku, budeme muset vstát sami. Se svou bolestí, smutkem a s čistou pravdou, že jsme sami.
...Ve svém vězení bez mříží.

Kde tě najdu??!

Sun, 31 Aug 2008 09:55:46 +0200

Anotace: Myslím, že k této se musím trochu rozepsat... Byl pro mě dost problém "to" zařadit... Zkraje to totiž začíná básnicky... pak to přeroste v úvahu... A k té úvaze... Je jasné, že to píše žena... ale něco k té ženě... je to takové psychologické uvažování... Její popis: Právě ji opustil muž, kterého milovala, ale který ji týral, bil a zneužíval... Ale ona ho i přesta všechna muka miluje, přes poslední hádky, facky a krutost... Milujeho natolik, že si ani nepřizná, proč ji opouští...(to si domyslete sami - já mám na mysli, třeba kvůli jiné ženě). Její láska k němu byla prostě tak veliká, že překrývala všechno, co jí dělal... Ale ona se přes to všechno ptala jen... Kde tě najdu?

--- Pokud trochu čtete noviny, sledujete tel. noviny a tak...možná vidíte, jak i týrané ženy své "muže" přes všechno, co jim dělají milují, ony by je ani nenahlásily... to udělají většinou ti náhodní svědci, co už nechtějí němně přihlížet... Ale to jsou prostě (bohužel) ženy. Obdivuhodné za to, co sneseme, může se po nás šlapat, řvát na nás, křučet, bít... ale přes to - dokáže to jen, že máme silného ducha.---

Když v mích slzách odráží se bolest...
Kde tě najdu?
Když mé tělo jest hrůzou roztřeseno...
Kde tě najdu?
Když mé slzy dopadají na podlahu...
Tak řekneš mi, kde tě najdu??!

Ne, odpovím si sama. Nenajdu tě, nechci tě najít. To jen básník vyjádřil mou ztrátu
Avšak slovy Kdě tě najdu, se nic nezmnění...
Nevezme to slova, činy, pocity a vinu zpět...
Vinu? V mé mysli slovo vina...
Proč? Chci, abys ji cítil?
-Že jsi mi ublížil?
Nebo jsem viník já...
Ano, to já za to můžu...
činy...donutila jsem tě, abys mě uhodil
pocity...dlouho jsem si o to říkala, provokovala
vinu...a vinu... Kdo ji má víc? Ty,že jsi mě uhodil? - říkala jsem si o to... Nebo já? Byla všechno moje chyba... Za všechno můžu já. Nejsme spolu kvůli mně...
...A teď, co mi zůstalo? Slzy, lítost, smutek a samota. A vina.

Vina? Co to vlastně je?? Hodí se k ní slova jako zoufalství, smutek,... a láska. Já tě milovala, a ztratila tě. Zůstalo prázdnésrdce, zoufalství, smutek a vina. Vina, vina, vina. Proč mě při každé myšlence napadá toto slovo??!

Miluji tě...
Vrať se!... Nebo je to tak lepší? Pro tebe?? Jsi raději beze mě?
A mě? Proč se neptám na to, co je pro mě lepš í.. pocit viny...
Myslím, že už se tě nezeptám... Kde tě najdu...

Show must go on - Láska místo kyslíku?

Tue, 05 Aug 2008 14:00:30 +0200

Události dnešního dne mě donutily zamyslet se nad láskou... A ještě, když se to spojí s písničkou od Queenů: Show must go, vznikde z toho úvaha... Myslím, že ti co milovali, milují, ztratili, ztratí... ti to chápou. Hlavní je ale asi "pointa"-Show must...

Přesto, že mi stále tvrdíš-milujitě, věřím ti.

Přesto, že mi stále říkáš, jak máš mě rád, veřím ti.

Když říkáš, že mám krásný úsměv, věřím ti.

Kdyř říkáš,že jsem pro tebe ta pravá, věřím ti.

Když ale já tobě říkám, že už tě nemiluji, proč mi nevěříš?

Když říkám, že chci být jen tvá kamarádka, proč minevěříš?

Když ti říkám opačné věci, než mi říkáš ty, tak proč mě máš stále rád?

-Stojím ti snad za to?

Když má být ve vztahu důvěra na obou stranách, proč je to pro tebe tak těžké, věřit mi?

-Myslíš si, že lžu?

Když tě prosím, aby jsi mě už nechal, proč to neuděláš?

-Vážně za to stojím?

Když jsme si slíbyli, že si dáme pauzu, proč jsi ji nedodržel?

-Vážně jsi na mě musel myslet?

Když se o lásce říká, jak je to krásný cit, proč je tak bolestivá?

Když ti říkám, že už tě nemiluji, proč mám v sobě zrnko pochybnosti?

-Nejsem si snad sama sebou jistá?

-Mám snad strach z toho, že tě ztratím? A nepůjde to vrátit zpět?

Půjde život dál? Tak jak se to zpívá... Show must go on...

-Půjdu dál?- Nebo se budu ohlížet zpět? Show must go on...

"Láska nezná vítězů, ani poražených."

-Tak proč se cítím, jako ta, co to vzdala?

Bez boje, snahy,... Je to chyba? Mám bojovat? Show must go on...

Nebo už je pozdě a mám jít dál? Show must go on...

Budu litovat? Nebo se mi naopak uleví? Show must go on...

Kdo ví...

Ale jedno je jasné, to nikdo nezmnění - SHOW MUST GO ON

Radosti a neradosti, Lásky a nelásky

Tue, 05 Aug 2008 13:56:10 +0200

Když někdo zemře, truchlíme.
Když se někdo narodí, radujeme se.
Když nás opustí láska, truchlíme.
Když k nám láska přijde, radujeme se.

Když se k nám dostane smrt druhého, jsme smutní. Ale ne natolik, jako smrt přítele.
Když se k nám dostane narození miminka, máme radost. Ale ne takovou, jako když je to naše miminko.
Když kamarádce řekne přítel: "už tě nemiluji", jsme smutní. Ale ne tolik, jako když to řekne přítel nám.
Když kamarádce řekne přítel:"miluji tě", jsme šťastní, ale ne tolik, jako když to přítel řekne nám.

Jedna věc je ale jistá, nikdy nebudeme vůči jen tak někomu cítit bolest, jako vůči tomu, koho opravdu milujeme.
Nikdy nebudeme za nikoho tak šťastní, jako jsme šťasní, když se to stane nám.
Tohle není o sobectví, jen o citech, které jsme a naopak nejsme schopní vnímat.

---Takhle to vypadá, když moc rozebíráte rozchody, rozvody, úmrtí, znovu nalezení, lásku,... Někdy to asi na každého tak nějak bouchne, co?---

Paprsek naděje (3. kapitola)

Fri, 18 Jul 2008 21:26:06 +0200

V žádném z oken se nesvítí, to však není divu, je po půl jedné, navíc otec stejně někde cestuje. Z myšlenek jí vytrhlo malé světélko, které se objevilo vedle ní, roztlo, až nabylo životní velikosti, začala se jeho barva měnit do šeda, až černa. V jeho středu se začal točit malý vír. Zděšeně o kousek odstoupila. Vír nabával na síle. Najednou se z něj začalo vynořovat něco jako-
"Willow?!" Vyjekla skoro zděšeně. Dívka ladně vystoupila z víru a objala kamarádku. Buffy se přes její rameno zadívala na vír, stále nemizel, ale další postava z něj začala vystupovat, no spíš ji vír vytlačil. Až se muž s plnou náručí tašek svalil na zem.
"Gilesi?" Zašeptala Buffy do kamarádčina ramena. Will přestala Buffy objímat a podívala se také na stále se točící tornádo. Ruce dala ve vzduchu před sebe a začala mluvit nějakým cizým jazykem, kterému Buffy nerozumněla. Najednou se vír začal zmenšovat zpět do malého svétýlka, až na konec úplně zmizel.
"Buffy." Ozval se zvedající se ze země Giles a přitiskl k sobě Buffy. Když ji po dlouhém objetí konečně pustil, podívali se jeden druhému do tváří. Na Gilesové tváři se nic krom pár vrásek, za ten rok a půl nezmněnilo.
"Jak- Jak jste to udělali?" Vykoktala ze sebe Buffy a ukázela na místo, kam zmizelo světélko.
"To je takový přenášecí systém, dopravuje lidi čistými úmysli neskutečně rychle na místo, kam potřebují." Vysvětlila zrzka s úsměvem. Buffy uznale kývla a podívala se na Gilesova zavazadla. A podle tvarů hran jeho tašek jí bylo jasné, co Giles veze, nemohla si rápnutí odpustit:
"Bože, Gilesi! Nevezete si sem snad celou knihovnu?! Že, ne? Giles si místo odpovědi vytáhn z kapsy bundy brýle a začal je leštit. Znamení, že je nervózní, pomyslela si Buffy a hned si uvědomila, proč tu vlastně jsou.
"Gilesi, co se děje? Byl jste vážný, vylekal jste mě." Giles zvedne oči od brýlí a tázavě se podívá na Willow. Ta nepatrně kývne a Giles se dá do vysvětlování.
"Buffy, pokud jde vážně o Angela, je ve vážném nebezpečí." Buffy si sáhne do kapsy a vytáhne krabičku a podá ji Gilesovi. Ten si ji opatrně vezme a zadívá se na ni.
"Vážně, je to ona." Když si všimne Buffyina nechápavého pohledu, vloží si krabičku do kapsy a rozhlédne se po okolí.
"Musíme si promluvit. Ale ne tady. Nemůžeme ryskovat, že by nás někdo slyšel."
"Toto je můj dům." Ukáže Buffy na dům, ke kterému byl Giles otočen zády.
"Můžeme jít dovnitř, otec není doma." Nečekala na jejich odpověď, rovnou se rozešla k brance, nebyla zamčená. Otevřela ji a rozešla se po příjezdové cestě k domu. U dveří se zastavila. Klíč jí vzépt nenapadlo. Vlastně ho už ani nemá, co odjely s Dawn ze Sunnydale, ho nemohla najít. Odstoupila o krok od dveří, a jedním kopnutím dveře rozrazila, zjevně tu podle zapuchlého vzduchu dlouho nikdo nebyl, poznala, když vešla. Cítila, že Giles s Will jinenásledují. Otočila se a vyzvala je:
"Pojďte dál. Jako doma." Slova jako doma řekla se zvláštním výrazem ve hlase. To asi proto, že se tu od doby, co se její rodiče začali hádat, až po rozvod tady nikdy jako doma necítila. Za dveřmi nahmatala vypínač a rožla. Zatím, co si její přátelé zvykali na zmněnu světla, Buffy přešla pokojem na druhou stranu. Podle silné vrstvy prachu tu užnikdo několik týdnů nebyl. Usedla na jedno ze křesel a čekala až jí Giles s Willow napodobí. Potom se podívala na Gilese, čímž ho vyzvala, aby jí vše vysvětlil. Potřebuje konečně vědět, co se děje.
Giles, její gesto pochopil, chce si v tom konečně udělat jasno.
"Toto je Vernesova krabička. Poslední zmíňka o ní je ve 14tém století. Zmiňuje se o ní jeden mnich v kláštěře, ve Francii." Na chvíli se odmlčí, podívá se na krabičku a pokračuje ve vyprávnění.
"Nikde není zmíňka, kde a kdy byla vyrobena. Koluje o ní spousta legend, ale žádná není doložena fakty. Z těchto knih-" Podívá se na tašky plné knih.
"Měli bychom z nich něco vyčíst, teď ale ještě něco co vím o té krabičce. Podle legendy se dá do ní vložit poslaní, poslaní doslova "zabalené apokalipsy." K tomu, aby se poslání naplnilo je nutno použít prostředníka. A toto je velmi nejasné, je to spíš hlavolam." Odkašle si a začne se v tažce přehrabovat pro jednu z knich, když ji vytáhne a otevře patřičnou stránku, začne nahlas číst:
"K vložení poslání do Vernesovi krabičky je potřeba použít démona, který svými současnými skutky, vynahrazuje činy, které dělal dříve. Nejdříve špína, teď čistota. Bez duše se srdcem, s duší bez srdce." Zaklapne kniho a čeká na reakci dívek. Willow má na tváří neutrální výraz a Buffy sedí bez hnutí, s očima přišpendlenýma k podlaze. Když jí dojde, že Giles nepokračuje zvedne k němu oči, ty poslední věty: Nejdříve špína, teď čistota. Bez duše se srdcem, s duší bez srdce. Co to znamená? Stejnou otázku položí Willow nahlas.
"Co to znamená?" Giles pokčí rameny a už podruhé za tento večer si začne leštit brýle.
"Myslím, že hledáme démona, který má tyto vlastnosti. A myslím, že všichni taky víme kdo by to mohl být." A podívá se na Buffy.
"Nejdříve špína, teď čistota. Když se z něj stal démon, mohlo se to brát jako špína, zabíjel. Teď je s duší, pomáhá lidem, dělá samé dobré věci. Je čistota." Řekne své myšlenky nahlas, ale na čele se jí udělá nechápavý výraz.
"Ale ta poslední nedává smysl." Vzdychne Buffy a unaveně si začne třít oči.
"Vlastně, možná dává." Začne opatrně Willow.
"Slyšela jsem, že Angel měl jednu dobu vážnou známost. A nepřišel o duši." Při posledních slovech se začne červenat.
"Co to s tím má co dělat?!" Odsekne nevrle Buffy. Ale je to Giles, kterému to dojde dříve.
"Má pravdu, když neměl duši, zabíjel ale cítil, srdcem. Vzpomeň si na ty kresby, které ti nechával. Nezabil tě, hrál si s tebou. Srdcem. A teď, má duši, ale zjevně nic k té ženě nic tak velkého nemohl cítit, nemiloval ji, proto nepřišel o duši. O tu se mu podařilo přijít jen s tebou." Teď se pro zmněnu začne červenat Buffy.
"Jak je ale možné, že to poslání sedí tak konkrétně na Angela? Vždyť Angel byl až do nedávné doby jediný upír s duší. Přece není možné, že by se celou dobu čekalo, až to bude sedět přesně na Angle, že ne?" Giles zavrtí hlavou, vytáhne jinou knihu, rozevře ji a položí ji před ně na stůl. Obě dívky k ní vzhlédnou. Obě stránky, které Giles našel, jsou ručně psány hodně starým písmem. Nejspíš latinou.
"Co je to?" Přeruší mlčení Buffy. Giles si odkašle a ukáže na knihu:
"Obě tyto stránky jsou věnovány démonům, na které může toto proroctví sedět. Toto-" podá jim seznam, kde je vše přeloženo.
"Je to přeložený text, na které démony toto poselství může sedět. Jejich dost, ale většinou jsou to kombinace, které jsou neskutečné. Nebo alespoň jsem o nich ani já, ve svém pozorovatelském životě nic takového na démonech s tebou nikdy nepoznal." Podívá se směrem k Buffy.
"A nikde jsem o tom nikde nečetl, a ani se o tom nedozvěděl z deníků předchozích pozorovatelů. Ten text, který se hodí k Angelovi, jsem našel náhodou, když jsem hledal vše o Angelovi, co jsme si mysleli, že napadl tvou matku. Nikdy jsem tomu nevěnoval pozornost. Tedy až teď, co jsi mi poslala ty fotky."
Dlouhé mlčení po Gilesově vysvětlené přerušila až Buffy, která se zvedla a zamířila do kuchyně. Z kuchyně přinesla tři skleničky a něco k pití. Mlčky naplanila tři sklenice a čekala, co se bude dít. Ticho přerušila Willow.
"Takže..." Začala opatrně.
"Co budeme dělat?" A zadívala se směrem k Buffy.
"Předpokládám, že Angelovi stále nic asi neřekneš, že?" Buffy zavrtěla hlavou.
"Pořádně nevíme, proti čemu stojíme, proč ho stresovat? Je to tak lepší. Půjdu se na něj podívat. Aby mě neviděl. Vy můžete zatím bádat o té Vernesově krabičce a Will, ty by jsi se mohla zkusit podívat na nějaká kouzla, která by ochránila upíra." Willow kývla, ale Giles měl něco na jazyku:
"Když tě Angel chránil bez tvého vědomí, byla jsi naštvaná, když ti to neřekl. Teď mu děláš to samé." Mírně se usmál, ale Buffy mu to oplatila zamračením. Chtěla se připravit k odchodu, dopila svou sklenici a vytáhla si z tašky kolík. Ještě než odešla, Willow řekla:
"Nejsme komplet. Alex chybí. Buffy, nemohla bych mu-"
Buffy ji však přerušila:
"Zavolej mu." A konečně se po dlouhé době usmála. A vydala se ke dveřím. Ach ano! Alex, jak jí chyběl, jeho hlášky, vtipy, vlastně jí v Římě chyběli všichni, ne jen jí, také Dawn, ikdyž ta to nepřiznala. Obě si našli nové přátele, ale vzpomínky na staré se nikdy navytratí. Vlastně ani nemůžou! Když s nimi prožijete tolik chvílí, v dobrém i ve zlém. Poznáte jejich pravé tváře, nemusíte se před nimi přetvařovat a můžete s nimi mluvit o všem. Takoví jsou. Buffyini přátelé.

Paprsek naděje (2. kapitola)

Mon, 14 Jul 2008 19:10:46 +0200

Buffy místo, aby zamířila spát, jak původně Dawn tvrdila zamíří do obývacího pokoje, zapne si počítač a než celý systém najede, vyfotí krabičku za všech stran. Fotky vloží do počítače a už je odesílá Gilesovi do Anglie. Při vypínání počítače ještě jednou sáhne po telefonu. Musí mu dát vědět. Znala jeho postoj k počítačům, ale i přesto, že věděla, že Giles počítač má a že ho podle psaní e-mailů používá, rozhodla se mu dát raději vědět, o odeslané krabičce. Ať se na to podívá co nejdříve, vlastně hned! Je to přece důležité, neví co se za tímto skrývá. Ještě než vytočí Gilesovo číslo, podívá se na hodiny. Je deset pryč, v Anglii na tom bude Giles podobně, a zmáčkne tlačítko pro volání. Telefon prakticky nestihne ani jednou pípnout a už ho její starý přítel zvedá. Podle tónu v jeho hlase si zjevně nevybrala dobrou dobu. Určitě zase ryje nosem v nějaké hodně zajímavé knize, pomyslí si Buffy.
"Haló?" Ozve se trochu podráždeně.
"Gilesi, potřebuji s vámi mlivit, omlouvám se, že ruším, ale-"
"Buffy?! Ne, samozřejmě, že nerušíš, jsem rád, že voláš. Děje se něco?!" Asi to musel podle její úvodní věty vycítit.
"Ano, dá se to tak říct. Poslala jsem vám na e-mail fotky jedné krabičky, nebo čeho. Dal mi to dnes někdo na hřbitově. Mohl by jste se na to podívat?" Buffy slyšela, jak na druhé straně spojení něco pípe. Asi se jde dívat rovnou, tím líp.
"Už najíždím počítač, vydrž, a kdo ti to dal?? Raději mi řekni vše co se stalo." Vyzve ji knihovník a Buffy mu popisuje vše stejně podrobně jak Willow, jen s tím rozdílem, že s Gilesem se o ní a jejích vztázích s muži mluví dost těžko. Zvláště pokud jde o vztah se Spikem. Buffy si dodnes pamatuje Gilesův nezadržitelný výbuch smíchu potom, co mu řekne, že spala se Spikem. Gile vše bere celkem klidně, sice také navrhne, že by se mělo dát Angelovi vědět, ale po Buffyině rázném odmítnutí to vzdá.
Když si Buffy konečně po namáhavém večeru lehá do postele. Hlavou se jí honí spousta myšlenek. Co bude dál? Bude muset do L.A.? Bude to muset říct Angelovi? Jaké bude setkání s ním? Ne! Zakázala si takto přemýšlet, proč rovnou uvažuji o setkáním s ním?! Navíc, už slyšela, že s Anglem spolupracuje Spike. Ach ano, velká kapitola v mém životě. Poznala jsem jeho špatnou stránku, ale i dobrou stránku. A ta dobrá není vůbec špatná. Spike je skvělý muž. V boji proti Calebovi, kdy se proti ní všichni obrátili, on jejdiný zůstal po jejím boku. Věřil jí. V hloubi duše jí bolelo, že ho zneužívala, jen kvůli pocitům lidskosti. Chtěla cítit více, než prázdnotu, kterou byla obklopena po jejím násilném vyrvání z nebe. Ona, i on věděli, že její poslední slova miluji tě, nejsou upřímná. Ale oba, tedy alespoň ona určitě věděla, že jsou hluboká, a ikdyž ho nikdy nebude milovat, tak jak si to on přál, vždycky bude mít v jejím srdci místo. Toto se ale netýká Spika, připomněla si, ale Angela. Mezi nimi bude vždycky vztah. To veděla, mohla si tím být jistá. Ona po jeho odchodu dokázala začít znovu žít, ale nemohla milovat, Rileyho, ani Spika. Angel ale také neotálel. Má syna. Syna jeho a té upírky. Angel sice Darlu zabil, přímo před ní, první rok, co byla v Sunnydale, ale nějakým způsobem se vrátila a otěhotnila s tím, Will o tomto moc nevěděla, a Buffy se na toto ani moc neptala. Téma o komkoliv, kdo je s Anglem, když to není ona jí bylo nepříjemné. To ostatně jemu taky asi. Když se naposledy viděli, nemohl skrýt svůj žírlivý postoj vůči Spikovi.
Když se jí konečně podaří všechny myšlenky skoro násilně vytáhnout z hlavy, začne vedle její hlavy zvonit telefon. Prudce se posadí a už aparát hledá.
"Ano?!" Ptá se hned na úvod. Ani ji nenapadne se podívat na display.
"Buffy, ta krabička, už vím co to znamená. Je nutné, abychom se sešli v L.A. Hned." Buffy se vystrašeně postaví a začne chodit po pokoji sem a tam.
"Proč?! Na co jste přišel? Je to vážné?! Gilesi mluvte!" Z toho rozrušení si Buffy ani nevšimla, že do pokoje vešla Dawn.
"Buffy, na vysvětlení není čas. Je nutné, abychom se sešli v L.A. Už jsem to dohodnul s Wilow, přemístí nás tam pomocí magie. Je to nejrychlejší způsob.
Buffy položí telefon a zamíří k šatní skříni. Až teď si všimne Dawn, která stojí v otevřených dveří a vypadá vylekaně.
"Na nic se mě neptej Dawnie, všechno ti vysvětlím později. Teď ale musím do L.A. Zvládneš to tu sama?" Aníž by čekala na odpověď, pokračovala.
"Věřím ti, kdy by jsi se bála, nebo něco, přespi u Clare, pokud to její matce nebude vadit." Dawnina spolužačka byla první co Buffy v jejím rychlém přemýšlení napadlo. Teď si musí zbalit. Otevřela skříň a vytáhla z ní tašku plnou zbraní. Ty nejnutnější si předělala, do své menší cestovní tašky, ještě nějaké prádlo a je připravena. Ne, vlastně není, zamížila k nočnímu stolku a vytáhla z něj stříbrný křížek, který si hned navlékla na krk. Teď je připravena. Vzala tašku a šla dělat to, co jí Giles řekl. Když vyšla před dům, rozhlédla se a zamířila k nedalekému parku. V noci tam nikdo nebývá, nemusí mít strach, že ji tam někdo uvidí. Z vyšlapané cestičky odbočila mezi stromy,prošla kolem malého jezírka, který ale zdejší obyvatelé podle jeho obsahu považovali spíše za skládku a když došla na místo, kde je témeř nemožné, aby ji mezi hustými keři někdo viděl. Sedla si a podívala se na hodiny. Za dvě minuty půl jedné. Má ještě dvě minuty čas. Uvědomila si co jí čeká, Willow jí pomocí Magie přenese do L.A. Buffy se musí před půl jednou začít co nejvíc soustředit na místo, kam si přeje být přenešena. Rychle si v duchu projela plán města. A hned ji napadla ulice, ve které dříve vyrůstala. Ulice před jejím rodným domem. Začala na ni upřeně myslet. Připadalo jí to snad jako okamžik, kdy se kolem ní zvedl silný vítr a najednou nemohla otevřít oči, nemohla dýchat, byla ve středu nějaké energie, která ji unášela pryč. Bylo těžké stále vydržet myslet na místo, kam chce.
Najednou se kolem ní začalo jakoby oteplovat, chlad přecházel a začala cítit úlevu, která jí prochází každým pórem těla. Najednou cítila jak lehce dopadla na zem. Otevřela oči a rozhlédla se. Ano, poznává to tu, její rodné město. Vztala a popošla k vedlejšímu domu. Jejímu rodnému domu.

--pokračování příště--

Paprsek naděje: (1. kapitola)

Sun, 13 Jul 2008 20:50:03 +0200

Celá udýchaná se otočila, zda ji její pronásledovatel stále sleduje. To ovšem neměla dělat, po otočení následovalo zakopnutí o kořen stromu, který díky tmě nemohla spatřit. Bolestivě si přitáhla koleno k bradě a potlačila bolestivý vzlyk, který měla na jazyku. Už ale nemá čas k úniku, nezbývá jí, než si počkat na pronásledovatele. S námahou se postaví, z rukávu vytáhne kolík a čeká.
"Mám pro tebe vzkaz přemožitelko." Ozve se za ní klidným hlasem muž. Buffy se usměje a pomalu se k muži otáčí.
"Copak to může být za vzkaz?! Třeba něco tipu - Prosím! Nezabíjej mě?" Zasměje se křečovitě Buffy, ale úsměv jí ztuhne na rtech, protože díky jasnému měsíčnímu světlu muž vrhá na zem stín.
"Ty nejsi upír." Řekne přemožitelka, zní to jako výčitka.
"Ne, nejsem. A ty mě nemůžeš zabít." Odvětí jí s výtězoslavným úšklebkem.
"Nebuď si tím tak jistej!" Odsekne nervózně.
"Co máš pro mě za vzkaz?!" Vyzvýdá, ale kolík dolů stákle nedá.
"Jeho smrt se neústupně blíží." Buffy jen nechápavě pozvedne obočí.
"Ten koho miluješ musí zemřít. Ten, díky kterému jsi nikdy neudělala šťastného toho vojáčka, a díky němuž jsi ani nemohla milovat jiného muže." Buffy se zhluboka nadechne, a těžce polkne.
"Cože??!" Zmůže se na krátkou otázku. Muž jí však odpovědět nehodlá. Místo toho jí jen podá krabičku. Buffy se na ni chvíli dívá, ale po tom pro ni přece jen natáhne ruku. Chvíli se na krabičku zhypnotizovaně dívá, potom zvedne oči zpět k muži a úlekem se jí roztáhnou zorničky. Muž tam není. Přece se nemohl jen tak propadnout do země. Nervózně se rozhlíží kolem, ale muže nevidí. Znovu si důkladně prohlédne krabičku. Vypadá staře, uvědomí si v duchu. Na černém víku je ozdobným a hodně starým písmem něco napsáno. Jejště chvíli se na to dívá, pak ale strčí krabičku do kapsi a rozejde se k domu.
Sotva otevře dveře, line se k ní z kuchyně sladká vůně palačinek.
"Buffy?!" Zeptá se překvanpeně Dawn z kuchyně.
" Ano! Jsem to já." Odpoví přemožitelka místo pozdravu.
"Proč tak brzy?? Stalo se snad něco? Jsi nějaká bledá." Přemožitelka zavrtí hlavou a na svou sestru se falešně usměje. No, spíše se o to pokouší.
"Vše je v pořádku, vážně. Jen jsem trochu unavená. Půjdu si lehnout." A zamíří do svého pokoje.
"Myslela jsem, že si dáme palačinky." Povzdechne si smutně Dawn, ale to už Buffy zavře dveře pokoje.

Buffy v pokoji zamíří rovnou ke stolu. Rožne lampičku a vatáhne z kapsy krabičku. Chvíli si ja napjatě prohlíží a vrátí se vzpomínkami zpět onu muži.A vybavuje si útržky jejich rozhovoru
"Ty nejsi úpír,"
"Mám pro tebe vzkaz."
"Co máš pro mě za vzkaz?"
"Jeho smrt se neústupně blíží."

Buffy se vrátí zpět do reality a přemýšlí. Ten, díky kterému jsi neudělala šťastného toho vojáčka. Myslel Rileyho. A díky němuž jsi nemohla udělat šťastného jiného muže. Spika?? Zeptá se sama pro sebe. Jak by tento muž mohl tolik vědět o její minulosti?! Není to nějaké nedorozumnění?? Žertík "made in" pekelná brána?! No, nedorozumnění zjevně ne. Nazval ji přemožitelkou. Ještě jednou se zadívá na krabičku. Toto symbolovité písmo jí nic neříká. Aniž by krabičku odložila, natáhne se po mobilu a vytočí potřebné číslo. Chvíli telefon vyzvíní, než jej konečně zvedne. Tak ji potřebovala slyšet!
"Buffy??!" Ozve se Willow, s nepředstíranou radostí v hlase.
"Ahoj Will." Odpoví Buffy pokleslým hlasem. Ale přesto po uslyšení kamarádčina hlasu nemohla ubránit mírnému úsměvu.
"Co se děje??!" Odtuší hned Willow z Buffyina pozdravu.
"Něco s Dawnie??! Apokalypsa? Konec světa?" Začne aniž by čekala na odpověď přemýšlet nahlas Willow.
"Ne, nic takového. Teda doufám. Já..." Neví jak začít. Z nervozity si začne hrát v prstech s tou malinkou krabičkou.
"Měla jsem dnes na hřbitově menší rozhovor s upír...- No, vlastně ne s úpírem. Ale něco démonickýho to asi bylo, on, řekl mi vzkaz. Že jeho smrt se neústupně blíží." Svěří se Buffy Willow.
"Jeho smrt? Smrt koho? Tomu moc nerozumím Buffy." Povzdechne si kamarádka do telefonu.
"Já taky ne Will. Blíží se smrt toho, kvůli kterému jsem neudělala šťastného Rileyho a ani jiného muže. Myslím, že tím myslel Spika." Vysvětlí Buffy.
Chvíli je v telefonu ticho, Will zjevně přemýšlí.
"Myslíš toho, koho myslím já??!" Otáže se po chvíli. Buffy už otevře pusu, že odpoví, ale zarazí se. Nebyla si jistá. Vlastně to nechápala. Nebylo jí to vůbec jasné. Nebo to bylo dokonale jasné, jen si to nechtěla přiznat.
"Angel?" Nevydrží Willow dlouhé mlčení.
"Já nevím Will, je to těžké. Nechápu to. Já... Víš já Riley, myslím, že jsem si prostě po Angelově odchodu potřebovala najít náhradu. Asi jsem nechtěla být sama. Měla jsem ho ale ráda, takže-"
"Ale nemilovala jsi ho." Dořekne kamarádka.
"Buffy, já to s Rileym chápu. Nemusíš se ospravedlňovat. Ne mě." Buffy se jemně usměje. Will ji vždy chápe, tak moc by ji chtěla mít u sebe!
"Ale nechápu jak v tom jede Spike." Povzdechne si Willow.
"Vždyť se Spikem jste spolu jen spali, ne? Nebyli v tom city. Nebo...-"
"Spike chtěl, abych ho milovala, ale to já jsem nemohla. Víš, já vysvětlila jsem si to tak, že jsem si po tom, co jsi mě oživila, chtěla být, vlastně né být. Chtěla jsem cítit něco lidského. Ale ani to mi vztah se Spikem nepřinášel. On vždycky bude v mém srdci, ale nikdy ho nemůžu milovat. Vlastně od Angela jsem nemohla milovat nikoho, takže-"
"To je Angel?" Buffy se odmlčí. Je těžké přiznat to sobě. Natož i kamarádce, nakonec to ale přece jen připustí.
"Asi, ale-"
"Žádné ale! Je to jasné. Takže víme, o koho se jedná, co dál?Řekl, že jeho smrt se blíží, že?" Vzpomene si Willow.
"Ano." Pak už mi nic neřekl, prostě mi jen podal krabičku a zmizel, takovým divným způsobem. Ani jsem ho nesly-"
"Jakou krabičku?" Zajímá se Willow o krabičku, a ne o zmizení neznámeho může. Buffy pohlédne na krabičku.
"Malá, hodně stará. Celá černá. Nahoře je na ní něco vyryto. Ale nerozumím tomu. Je to neznámým jazykem. Otevřít se nedá. Teda aspoň nevím jak. Násilím to dělat nechci, vypadá křehce."
"No, nevím co na to říct. Vlastně vím. Giles."
"No, jí nevím Will, proč ho hned do toho zatahovat? Vždyť nevíme o co jde... Nemůžeš se na to nejdříve podívat ty?"
"No, to můžu, ale stejně Buffy, myslím, že Giles by v tomto ohledu věděl víc. a taky ten muž co ti to řekl, říkal přece, že Angel zem-"
"Ne!! Neřekl, on se vlastně o Angelovi vůbec nezmíňil, on jen řekl..." Buffy si uvědomila, proč vlastně na kamarádku tak vyjela. Ano, jde jí o něj. A vždycky jí o něj půjde.
"Máš pravdu. Dáme vědět Gilesovi." Řekne Buffy, když zváží, že je potřeba to vyřešit co nejrychlej. A v hlavě jí zase zazní rozhovor s mužem, o blížící se smrti.
"A co Angel? Nedáme mu nějak vědět? Myslím, že by měl vědět, že mu hrozí nebezpečí, navíc jsem v L.A. Mohla bych za ním zajít a -" Buffy jí ale vletí do řeči.
"A co by jsi mu asi řekla? Angle, jsi v nebezpečí, nějaký chlap řekl Buffy, že tvůj konec se blíží. Co budeš dělat?" Ne, Buffy se představa, že je do toho zapletený i Angel, ikdyž jeho osoby se to vlastně celé týká vůbec nelíbí. Bude lepší, když bude mimo hru. Alespoň pro zatím.
"Dobře, máš pravdu Buffy, ale stejně si myslím, že by o tom měl vědět. Ale dobře, nic mu neřeknu."
"Díky Will." A konečně po namáhevém večeru se ze sdrce usměje. Ještě s Willow dořeší, jak dát vědět Gilesovi, nebo spíše jak mu ukázat tu krabičku, aby o ní mohl zjistit více. Nakonec se domluví, že si zavolají znovu ráno a dohodnou se co budou dělat dál.
--pokračování příště--

Láska a Nenávist

Fri, 04 Jul 2008 22:09:36 +0200

Poznámka: Pro všechny zlomená srdce, která budou trávit prázdky ,,samy".

Nenávidím Tě,
protože si měl pravdu, že to zklamání bude bolet.
Nenávidím Tě,
protože si mě změnil.
Nenávidím Tě,
protože jsem ti dala kus sebe.
Nenávidím Tě,
protože mi Tě všechno připomíná.
Nenávidím Tě,
protože na Tebe nedokážu zapomenout.
Nenávidím Tě,
protože miluji jen Tebe.
A nenávidím Tě za to ještě víc,
protože si to uvědomuji a nemůžu to změnit.

Já chci svůj život strávit s tebou.V hlavě jí pořád zní to jeho smutné Já ne. První hlas šeptá krásným hlasem, ozve se ale druhý a ten je hlubší. Ty dva se prolínají a překrývají, jako kdyby byly dvojčata. Jeden bez druhého by nemohly existovat.

První by byl moc krásný a něžný a díval by se na svět růžovými brýlemi a ten druhý zase by byl jenom pouho pouhý tvrdý kámen, kterého by nikdo nerozbil. Svět by byl jenom s ním najednou temnější a smutnější, ale oba dva tvoří, rovnováhu.

Najednou se ozval třetí hlas, který byl nejtvrdší a nejhlubší, a ty dva hlasy se jen ztišily.

Že by se ho báli?

Já ne!Zakřičel a ona se probrala. Zbudil ji.

"Angel." Prudce se posadila a setřela si pot z čela. Ne zase ne. Prosím. Zhluboka dýchala. Hrudní koš se jí rychle zvedal a zase klesal. Už ne. Pár zpocených pramínků si zadělala za ucho a setřela si neposlušné slzy, které stékaly po tvářích.

Odkryla se a v lehké noční košilce došla k oknu. Otevřela ho. Jemný vánek jí rozfoukal její zlatavé vlasy a ona je na chvilku zavřela. Byla teplá letní noc, teda, spíš už ranní noc.

Vzpomněla si, jak se tady líbali. Bylo to taky v létě. Dostala zaracha od mámi.

Všechno bylo tenkrát ještě dobré. Ne, bylo to skvělé! Svět brala z té světlejší stránky a nedívala se za ni, co se za tou světlou stěnou skrývá. Věděla, co tam je. Protože teď v ní žila, v té temnější straně. Ve smutku, zoufalství a v nenávisti. Nenáviděla ho za to, že ji opustil a tak jí každý den dělal ze života peklo. Viděla ho na hřbitově, u kina…prostě všude!

I u tady toho zatraceného okna!

Se zlobou ho zavřela a lehla si znovu do postele.

Několikrát zlostně zamrkala očima a pak se potichu podívala na svůj prstýnek. Srdce, dvě ruce a koruna. Hned jí všechna zlost přešla a lehkými dotyky ho hladila. Nakonec políbila srdce uprostřed a zavřela oči.

Nenáviděla ho, že jí působil muka, ale z větší části ho milovala. Milovala ho za správné činy, ale, nemohla se rozhodnout jestli jeho odchod byl správný čin.

I přesto, že ho nenáviděla a chtěla by na něho zapomenout, bude si raději připomínat každou vzpomínku na něho než aby na něj doopravdy zapomněla. Neunesla by ten pocit, že ho ztratila i ze svých vzpomínek.

Chtěla by se znovu tak zamilovat jako do něho, ale…věděla, že to nebude stejné. Chtěla normálního kluka. Angel měl pravdu - Vždycky budeš přemožitelkou. Tím důležitější pro tebe bude normální vztah. Měl pravdu, ale nechtěla jí přijmout. I za to ho nenáviděla, vždy prostě musel mít pravdu jenom on a nechtěl vyslechnout jinčí názor, jinčí pravdu. Třeba můj názor!

Ale, tohle bylo pryč. On byl pryč, její život byl pryč. To už nepůjde změnit.

Zůstanou jí už jen vzpomínky. Dobré i ty špatné.

"Viděl jsem srdce. Držela jsi ho před sebou, aby ho každý viděl, a já měl strach aby se nějak neporanilo. Ještě nikdy jsem netoužil něco tak ochránit... zahřát ho svým vlastním."

I kdyby byla obyčejnou, on by jí miloval. A tím jí dal naději, že kdyby už nebyla Přemožitelkou on by s ní zůstal.

Vyvolenou zůstala, ale on odešel. Jak teď má svůj život žít, když bez něho je jen hromádka neštěstí? Jenom s ním doopravdy žila, i když s ním neměla budoucnost. V jeho mocném a pevném objetí se vždy skryla, když jí něco trápilo.

Nenáviděla ho za jeho "dobré" činy a…že si myslel, že může rozhodovat o jejím životě, ale…on to přeci dělal z lásky k ní. Nemohla ho nenávidět, i když na to měla právo.

Milovala ho, a řekla si že to tak i zůstane.

Navždy.

Usnula v hlavě se opět začaly prolínat hlasy. Jeden jemnější, který patřil světlu a jeden hlubší který patřil temnotě.

Spolu vytvořily, rovnováhu.

Miluji Tě,
protože mi dáváš naději.
Miluji Tě,
protože s Tebou mám pocit, že žiji.
Miluji Tě,
protože mě za nic nesoudíš.
Miluji Tě,
protože se s Tebou cítím v bezpečí.
Miluji Tě,
protože Tě milovat chci.

(zdroj neznámý)

Nápad "velké" holky

Fri, 16 Nov 2007 19:08:39 +0100

Pět? Ona mi ta nána dala za pět?! A to chodím na doučování, no to je fakt…skvělý!

Rozčilovala se Michell nad papírem s testem. Vražedně se na učitelku podívala a přemýšlela nad tím, jaký by jí mohla udělat naschvál. Třeba něco se žvýkačkou. Hned se jí rozzářily oči, už si tu situaci představila - o přestávce dává na učitelskou židli žvejku, zvoní, jde na místo, učitelka vejde do třídy, pozdraví je a žáci třídy 7.A. jí taky pozdraví, úča si sedá a….jó to je dobrý!

Ale hned jí tohle nadšení přešlo, protože musela myslet na to, co bude doma. Zase na ní máma bude křičet za, tohle! Za nějakej blbej test, kterej stejně skončí o přestávce v koši. No jo, jenže v žákovské to bude. Posmutněla jí tvář. Těch pětek už má několik a k tomu, když se přidá ještě zeměpis a fyzika. Achjo!

"A teďka nahlaste vaše známky." Jejich třídní si otevřela deníček a začala v něm listovat. Ta její klidná tvář mě jednou zabije!

"Chatrnůchová…?"

"Jedna mínus." Prohlásí Michellenina spolužačka. I ta koza má za jedna! Michell začala pomalu a hlavně neslyšně trhat papír na malinkaté kousíčky. Byla tak do toho zažraná, že nepostřehla, jak učitelka řekla její příjmení.

"Summersová…" pověděla už nejmíň po třetí než se jí ozvalo slabé zakuňkaní

"Pět." Pár překvapených kamarádů, se k ní otočilo a němě na ní začali koukat. Její nejlepší kamarádka se k ní naklonila a zašeptala do ucha : ,,Chudáku Mich, nezávidím ti to," Řekla soucitně a usmála se "a co máti? Myslíš, že bude jako před týdnem?" Michell se na ní krátce podívala a pak zavzpomínala, co bylo před týdnem.

"Michelle Summersová! Jak si to přectavuješ?!" Přemožitelka chodila po pokoji, jako tygr v kleci. "Víš, že to vysvědčení je tvoje vizitka do budoucnosti!? Musíš se začít učit! Jinak budeš horší jak já! Nikdy jsem nedostala dobrý místo v práci! To chceš?! Pracovat někde v rychlém občerstvením?!"

"Mami, vždyť jsem teprve v sedmé...." Chtěla něco namítnout její dcera, když jí v tom blondýnka zastavila.

"Ano, jsi teprve v sedmé, ale za chvilku budeš na střední. Čas Michell rychle utíká, za chvilku si najdeš nějakého hezkého chlapce a budeš mít s ním děti, co tu to zas povídám!? Prostě se začneš učit a hotovo!" Třískla dveřmi. Puberťačka si vzdychla a podívala se na hromadu učení.

"No doufám, že taková nebude." Povzdechla si Michell. "Uff, ještě že bude za chvilku konec."

"Copak zase na tebe bude čekat?" Ptala se se zájmem Alexandra.

"Jopo, a už se na něho stráášně těšííím." Protáhla Michelle a znuděně se zadívala na tabuli. Nesnáším nějaký věty, který mi na nic stejně nebudou. Nesnáším učení, nesnáším školu! Pomoc! Začala kružítkem něco vyřezávat do lavice.

Za několik hodin později

"Ahoj mami."

"Ahoj Michell. Jak ses měla? Co jste měli na oběd? Něco nového v žákovské?"

No nazdar. Michelle přeběhl mráz po zádech, když se jí Přemožitelka podívala přísně do očí. Ups. Běžela rychle po schodech nahoru, ale zastihla ještě uslyšet matčino: "To si ještě vyříkáme!"

Copak nechápe, že už je pozdě na opravu? Co bych z tady těch známek mohla vykouzli? Tak akorát, kuloví! Já z toho taky nejsem zrovna šťastná, že mám blbý známky, ale prostě jsem měla období lajdáctví, mno. Ale mamka myslí jenom na školu, já vím, že to se mnou myslí dobře, ale…musí si uvědomit, že na světě jsou důležitější věci než škola. Co třeba, teplo rodinného krbu? Jo no, ještě před měsícem mamča s taťuldou byli v poho. Jenže, teď? Mamce bývá špatně a polovinu dne je na toaletě. Všechno jde do háje! Ještě, že taťka je docela dobrej. Občas se mě i zastane, ale…mamka je tvrdohlavá. Musím se prostě učit. Matika, Fyzika, Zeměpis. No…na dnešní večer mám už program.

Ale i kdyby to dopadlo jakžtakž dobře, stejně to pro mamču nebude dobré. Mám strach, vždy když se podívám do jejích očích, mám strach. A co teprve až dostanu vysvědčení?

Den, kdy Michelle dostala vysvědčení

"Tužka a papír. Rychle než mamka přijde z práce." Jak mám začít? Milá…né, to je blbý…drahá?Milovaná? Ach můj Bože! Já ani nedokážu napsat pitomej dopis! Safra.

Za několik minut

"Jo, to je dobrý, už to budu mít. Ještě to dát někam, aby si toho mamka všimla." Skousla si spodní ret a rozhlédla se po pokoji. Postel? Jo na postel, na peřinu.

Tááák, to je ono. Ještě musím dát vízo do šuplíku a jdu. Vzala si malý baťoch a odešla.

Buffy

"Michell, už jsem doma! Jsi tu?!"

"Buffy, jsem tu jen já, ale Michell tady ještě není."

"Třeba je v pokoji." Vyšla nahoru a několikrát zaklepala na dveře. Nikdo se neozýval. Opatrně vešla. Uviděla dopis. Se špatnou předtuchou ho otevřela.

Milá maminko,

Je mi velmi líto, že jsem musela odejít z domova se svým novým přítelem. Našla jsem v něm pravou lásku. Měla bys ho vidět, jak je sladký se svým četným tetováním, piercingem a především jeho krásnou motorkou!

Ale to ještě není všechno, mami, jsem konečně těhotná a Abdul říká, že budeme mít krásný život v přívěsu, uprostřed lesa. Chce mít se mnou hodně dětí a to je i můj sen.

Když jsem zjistila, jak marihuana dělá dobře, rozhodli jsem se tuto trávu pěstovat i pro naše přátele, když jim dojde koks a nebo heroin, aby tak moc netrpěli. Mezitím doufám, že věda najde lék na AIDS, aby se Abdulovi trochu ulevilo, on si to totiž zaslouží.

Nemusíš mít strach, je mi už třináct let a umím se o sebe dobře postarat sama.

Doufám, že Tě budu moci brzy navštívit, abys poznala svého vnuka.

Tvá milovaná dcera, Michell.

Sbohem.

"Tak co je tam napsané?" Ptá se William své manželky.

"Odešla." Řekla dutě drobná blondýnka a podala mu dopis. Spike to s vykulenýma očima četl a pak vypukl v odlehčený smích.

"Lásko? Přečetla sis i to P.S.?" Bývalý upír povytáhl jedno obočí a dal dopis nazpátek Buffy.

P.S.: Tohle všechno je blbost, jsem u tety Dawn. Chtěla jsem ti jen říct, že jsou horší věci na světě než vysvědčení, které je v nočním stolku.

Mírně Spika udeřila do paže a on se na ni překvapivě podíval.

"Za co to bylo?"

"Po kom zdědila tenhle humor?! Budeme ji muset převychovat!"

"Myslím lásko, že na převýchovu je pozdě." Buffy se na chvilku odmlčela a pak mu pověděla.

"Williame? Co by mohla chtít Michell za dárek za vysvědčení? Myslíš, že mladší bráška nebo sestřička bude dostačující?" Spike se na Přemožitelku překvapeně podíval a pak políbil na rty.

"To víš, že jo."

konec

Dopis na rozloučenou (4.kapitola)

Sat, 27 Oct 2007 21:34:38 +0200

poznámka: Nechtěla jsem uvěřit, ale...uvěřila jsem. (Buffy) -zase kdybyste nepochopili napiště do komentářů :)

Prudce otevřela oči a nastražila uši. Ztuhla. Vyčkávala jestli se jí to náhodou jenom nezdálo. Jestli si to nedomyslela. Vždy jí fantazie pracovala na plné obrátky. Po několika sekundách se nic neozvalo. Že by?

"Buffy." Jeho hlas zněl nervózně a, naléhavě! Slunce! Rychle vstala a zatáhla závěsy. Proč se sakra o Spika stará?

Instinkt, byla tak zvyklá, když tady byl An…!

To není dobré. Hned, jak zatáhla závěsy začala se koukat někam do blba! Její smaragdové byly najednou skleněné a… Ne! Lásko! Nebreč prosím. Hlavně ne kvůli tomu…

"Angel?" Šeptla, přes vzlykly pomalu nešlo poznat, co vlastně řekla. Pohlédla na něho s otázkou v očích, ale, přesto věděla, že žádnou odpověď nepotřebuje.

Spike uhnul pohledem. Tohle gesto jí stačilo.

Sesypala se na zem jako hromádka neštěstí. Omdlela.

"Sakra." Zaklel Spike a přičapl si k ní. Víčka se opatrně začaly otevírat. Malátně je otevřela. Z jednoho koutka oka sjela slza. Stekla přes spánek až na koberec. Pořád si hleděli do očí. Než Spike vstal a nabídnul jí roku. Překvapivě jí příjmula.

"Doufám lásko, že potom pádu nemáš otřes mozku, docela hodně ses sebou třískla." Šeptl blonďák a starostlivě se na ní ze všech stran díval. Buffy se jako by probudila.

"Nech mě, na pokoji! Slyšíš? Běž do té své krypty! A mně nech na pokoji!" Řvala Přemožitelka až jí při poslední větě selhaly hlasivky. Tak slabá, tak zranitelná, tak zoufalá.

"Mohl bych ti pomoci."

"Nestojím o tvojí pomoc!" Ale démon jí neposlouchal.

"Mám upíří, schopnosti."

"No jo, to je u upírů běžné, že mají upíří smysly!" Pověděla mu ironicky Buffy.

"Mohl bych najít toho, kdo zabil…" Řekl to nerad, ale nechtěl aby se jeho láska takhle ničila. Nesnesl by to. Jen pohled na ni. Pohlédl do jejích smutných smaragdových očí, kde bylo napohled znát, že se jeho Přemožitelka topí v beznaději.

"Angela."

"Ano." Na chvilku se Buffy zamyslela, opravdu jí Spike chce pomoct? Ale co za to chce? Jaký z toho bude mít prospěch? Zhluboka se nadechla.

"A co z toho budeš mít?" Chvíli se na ní překvapivě díval, jako by nepochopil její slova. A co z toho budeš mít?

"Nemám rád ženy, které jsou nešťastné." Buffy se mírně pousmála, ale jenom, mírně. "Vem si něco na sebe, venku je zima." Blondýnka přikývla hlavou. Spike se už už otáčel že vyjde z pokoje, ale zastavila ho svým hlasem.

"Jak to, že jsem se probudila ve svém pokoji?" Neotočil se.

"Uhodil jsem tě, abys ses mi tam nezhroutila."

"Ale tvůj čip…"

"Bolelo to." Odešel a ona si to naplno uvědomila. On jí miluje.

-pokračování příště-

Dvě stejné a přesto odlišné ženy

Wed, 17 Oct 2007 10:54:09 +0200

Dvě stejné a přesto odlišné ženy

Poznámka: To nejlepší, co můžeme o svém životě říct je, že jsme se snažili.

Tři osoby seděli na gauči a utápěly se ve svých myšlenkách.

"Tak proto." Prolomila dívka tíživé ticho, které vládlo už delší dobu v místnosti.

"Cože?" Nechápala starší žena a pokrčila obočí.

"Musím je, ji najít." Drobná blondýnka dala důraz na slovo "ji".

"Dobře, ale co až zítra? Nemáš žádný, opakuji žádný bod, od kterého bys mohla začít." Rozmlouval jí to muž.

"Kde to všechno začalo?" Ale ona už byla rozhodnutá. Musí začít hledat, hned!

O měsíc později

V uších jí zněly slova : "Jmenovala se Buffy Anne Summers, docela velká náhoda nemyslíte?"

Podívala se na náhrobek "Zemřela, je mi to líto." Pohladila vyrytá písmena.

"A co její matka?"

"Měla nádor na mozku, nepřežila to."

"Děkuji." Špitla po chvilce.

"Nemáte za co děkovat, máte právo se dozvědět pravdu." Soucitně jí odpověděl muž, žena se na něho jemně usmála a odešla z místnosti.

"Promiň, že jsem nepřišla dřív," Chlad kamene ji studil na konečkách prstů "ale to víš, nemohla jsem tě najít, a teď, když už jsem tě konečně," ani si to plně neuvědomila, že jí po tvářích tečou slzy. Pár minut ještě mluvila, než jí zima nepřinutila vstát a jít do hotelu, kde se ubytovala. Řekla si, že pár dnů zůstane a pozná, kde vlastně bydlela.

Zoo, knihovna, magický obchod, možná zajde i do kina. Možná.

Toulala se ulicemi k hotelu a znova ucítila ten divný pocit, zvláštní tlak na bříšku. Zmatenost a zoufalství? Tohle cítí? Ale vždyť je, byla… Otočila se a rychlým krokem se vracela na hřbitov. Její vlasy ve vánku lítaly ze strany na stranu. Dala si ruce do kapes a zrychlila krok. Tohle snad není možné. Snad se mýlím, ale co když ne? To je, to je…zázrak! Uvažovala.

Konečně byla na hřbitově. Zafoukal silný vítr. Znehybněla na místě.

Uviděla totiž, jak se někdo hrabe ze svého hrobu. Blondýnka.

Otevřela pusu a několikrát zamrkala. Najednou, jako by se zrovna dívala na ni! Zavřela pusu a rychle utekla.

"Kde?" Zašeptala po chvilce. Každá minuta jí přiváděla k šílenství. Vrátila se. Vrátila se sem na zemi, kde zlo převažuje nad dobrem. Zpět mezi živé, zpět mezi upíry, zpět mezi démony, a zpět mezi mrtvé. Vrátila se, do pekla.

O dva roky později - kancelář

"Šéfe, máte návštěvu, jistou," sekretářka se podívala na lísteček, kde si napsala jméno "slečnu Buffy Summersovou." ani si nevšimla, že panu Angelovi zaskočilo. Ze druhých dveří přišel Spike a pobaveně se díval na Angela. Došel k němu a dal mu takovou herdu do zad, že Angelovi vyrazil dech. Muž střelil na blonďáka zlostný pohled. Spike se nenechal vyvést z míry. Pokoušel se tvářit, jako svatoušek a řekl: "Chceš vodu? Na zapití?"

"Blbče." Řekl Angel ještě chraptivě.

"Cože?" Dělal si z něho srandu blonďák "Neslyšel jsem tě.". Angel se uklidnil a řekl už docela normálním hlasem: "Na chodbě na nás čeká Buffy." Na mě.

Spikovi ztvrdnul úsměv na rtech a otočil se ke dveřím, které vedly na chodbu.

"Myslíš, že nás slyšela?" Pohlédl na Angela s otázkou v očích. Angel pokrčil rameny a otočil se k sekretářce. "Řekněte prosím vás, že za chvíli přijdu. Ať na mě počká." Sekretářka s jménem Julie přikývla hlavou a zmizela ve dveřích.

"Neříká se mi to lehce Spiku, ale," Blonďák nazdvihl jedno obočí "běž první." Procedil Angel mezi zuby.

"Ale," Teď zase byl překvapený Angel, že by chtěl Spike vycouvat?

"Žádné ale a jdi." Brunet ukázal na dveře. Spike na nic už nečekal a šel za ženou svého srdce.

Blonďák se ještě zastavil a skoro neslyšitelně řekl: "Proč?"

"Já nevím." Šeptl Anděl. Po chvilce už jenom Angel slyšel, jak za zavřením klaply dveře. "Za chvíli dojdu." Dal se do papírování, ale moc toho neudělal, protože se z chodby ozval zoufalý Spikův křik.

"Angele, mám malý problém!" Angel vzdychnul a šel se podívat, co mu tak závažného Buffy udělala. Doufal, že ho stihla aspoň trošku sbít. Loudavým krokem vstoupil do chodby. Zavřel dveře a otočil se. Vykulil oči. Otevřel pusu. Zamrkal. Zavřel pusu.

"Svalovče, potřebuji pomoct!" Zachraptěl Spike a poukázal na ruku, která mu svírala krk.

"Buffy, nechtěla bys ho, pustit?" Zeptal se jí muž. Přemožitelka se ani nenamáhala na něho otočit a jenom pevně řekla: "Ne." A podívala se Spikovi hluboko do očí.

Ani ne za pár vteřin se ozvalo klapnutí a stejný hlas: "Buffy, mohla bys ho prosím pustit?"

"Už jsi zpět."

"Ano jsem."

"Fajn." Procedila Vyvolená mezi zuby a odstoupila od blonďáka. Ten spadl na zem. Začal si něco brblat pod nos, že je nejblbější chlap na této zeměkouli, že se nechá sbít od malé holky. Ale to není holka, je to Přemožitelka! Nadával si sám sobě a pomalu se sbíral ze země.

A ani si nevšiml, že Angel má zase tu svojí klapačku otevřenou dokořán. Na co ten bručoun pořád hledí? Podíval se jeho směrem a až teď si uvědomil proč.

Pár metrů od nich se bavili dvě Buffy. Úplně na chlup stejné!

"Do pekla, co se tady k sakru děje?!" Konečně se blonďák pohnul z místa a přistoupil blíž k něm dvou. Obě dvě přestaly mluvit a zaraženě se na Spika podívaly. Tiše se zase k sobě otočily. Zavládlo hrobové ticho, které trvalo snad věčnost.

"Řekneme jim to?" Promluvila jedna z nich. Dlouhé mlčení brala jako ano.

"My dvě, jsme, dvojčata."

"Proč nám to říkáte teď, po takové době?" Ozval se po dlouhé době Angel.

"Jde o to, že,"

"Chtěla jsem začít nový život, s tebou." Přemožitelka se hluboce podívala do očí tajemnému muži.

"No, a teď se dostáváme k tvé otázce: Proč po takové době. A jak řekla Buffy, chce začít nový život právě s tebou a určitě by ti vadilo kdybys mě náhodou viděl s nějakým mužem a myslel by sis, že je to tvá Buffy, ne? Určitě by sis myslel něco hodně špatného. A já bych vám nechtěla dělat potíže." Dívka sklopila oči k zemi.

"Dobře, dobře, ale proč do pekla teď!? Proč to nebylo před rokem? Nebo co já vím." Vztekle rozhodil Spike rukama.

"TY se vůbec neozývej!" Pohrozilo mu dvojče a výhružně přimhouřilo očima. Spike jen těžce polkl, protože věděl, že teď bude na řadě on, kdo bude muset něco vysvětlovat. "Proč si mi neřekl, že jsi na živu? Krucinál?!" Začala se vztekat Vyvolená.

"No, já, myslel jsem," Spikovi se vydral z úst hluboký povzdech a pustil se do prohledávání svého kabátu. Konečně našel to, co celou dobu hledal. Cigaretu! Zapálil si a slastně popotáhl. Přivřel oči a vychutnával si aspoň kratičkou chvíli štěstí. To už Přemožitelce přetekly nervy, vzala mu cigaretu a podpatkem jí zašlapala. Angel a Buffy tuhle scénku pozorovali neschopni žádného pohybu, na tož pak nějakého slova.

"Co je?" Nechápal Spike.

"Idiote!" Blonďák na ní vykulil oči.

"Co prosím?" Šokovaně se ozval, nikdy totiž u ní takový výběr slov neslyšel.

"Blbče! Víš ty, kolik nocí jsem probrečela, když jsem si myslela, že jsi mrtvý?! A pak jsem usínala s pocitem, pocitem, že jsi mi nevěřil? Že jsi mi nevěřil, že jsem tě milovala? Víš, jak moc to bylo těžký?" Potlačila vzlyk, který se jí dral s hrdla. Vzlyky potlačila, ale, slzy ne. Ty stékaly po lících až k bradě a nechávaly po sobě mokré cestičky.

"Ale my jsme tě viděli před více jak rokem, jak tancuješ v Římě a..." Nedokončil svou myšlenku, protože mu zrak padl na blondýnku, která stála vedle Angela. "To jsi nebyla ty."

"Konečně ti to došlo ty tupče?" Usmála se přes slzy blondýnka.

"Jak se jmenuješ?" Opětoval její úsměv Spike.

"Jmenuje se Anne." Šeptla Buffy.

"Spiku, vím, že ses zamiloval do Buffy," Ann uhnula pohledem, aby nemusela čelit modrému pohledu ve, kterém by se okamžitě začala topit "ale chtěla bych vědět jestli by se tam nenašlo ještě místo pro jednu Přemožitelku, jestli ne, tak, tak já to pochopím." Promnula si zpocené ruce a neposlušný pramínek si zadělala za ucho. Zavládlo hrobové ticho.

"Nerad to příznávám, ale mám rád i Angela takže pro Přemožitelku se tu místo ještě najde." Přišel pomalu k ní a se vší láskou, kterou měl jí objal.

"Ehm." Odkašlala si Buffy. "Jen abys věděl Spiku, já jsem nikdy s tebou, no ehm,"

"Chce říct, že s tebou nikdy nespala." Vysvobodila jí Ann.

"Myslím, že tady nic nechápu. Za prvé, proč si všichni měli myslet, že není žádný dvojče? Za druhý, kdy to dvojče přišlo a za třetí, Buffy ty si nikdy nespala se Spikem?" Dokončil svůj poněkud dlouhý monolog Angel.

"Ne, nespala, jen jednou,"

"Se s tebou líbala. Vzpomínáš si, jak celé město Sunnydale ovládl tanec a zpěv? Tak, jenom jednou. Víckrát ne, protože,"

"Jsem měla pocit, že tě podvádím."

"Kdy přišla Ann do Sunnydale?"

"Viděla jsem jí tu noc, co jsem ,,obživla", ale nevěřila jsem svým očím. Až pak mě po nějaké době vyhledala, a nakonec jsme zjistili , že si ve všem rozumíme, až na jedno,"

"Muži," Pokrčila rameny Ann "každá máme jiný názor na muže." Kouknula se přes rameno na Angela a pak se opět otočila k Williamovi. Spike vzal její ruku do své.

"A proč si mě pak nechala být?" Čekal vysvětlení, protože kdyby ho milovala tak jak říká, proč by se s ním rozcházela?

"Ona ne, to já." Promluvila tiše Buffy a provinilým pohledem se koukla na Spika. Ten se na ní nechápavě podíval. "Chtěla jsem, chtěla jsem, aby měla budoucnost s někým, kdo je člověk a navíc jsem se bála, neber to osobně, ale že upír bez duše dokáže milovat? Promiň…no a pak až jsem si uvědomila před měsícem, že normální vztahy prostě my dvě nemůžeme mít, tak jsem se rozhodla sem přijet a udělat asi toto." Promluvila Buffy a políbila Angela na rty. Jejich polibek byl plný vášně a lásky. Ovinul svoje ruce kolem jejího pasu. Ucítila, že se jí podlamují kolena a tak se zavěsila do Angela.

Jeho rty, tak sladké…a teplé! Odtrhla se od něho a podívala se na Anne. Pochopila.

Snažili se. Celý život se snažili, aby byli spolu. Každý z nich. Buffy, Angel, Spike i Ann.

Hlavně oni dva. Angel a Buffy. Jejich prokletá láska nakonec nebyla prokletá.

Osud jim do cesty házel mnoho překážet, ale oni dva je zvládli, a proto si zasloužili dar, že můžou být spolu.

Už navždy.

Konec

Dopis na rozloučenou (3. kapitola)

Sun, 30 Sep 2007 01:21:09 +0200

poznámka autora: Všechno krásné jednou končí.

-Kdybyste nevěděli, co jsem tím chtěla říct, napiště ;-)

Spike tam stál, jako opařený. Byl svým způsobem rád, že ten nagelovanej blbec umřel, ale, taky byl trochu smutný. Tím, že viděl, jak se jeho přemožitelka trápí a slané slzy dopadají na chladnou zem. Já jsem, ale idiot! Takhle se trápit kvůli Přemožitelce! To snad není pravda! Do prdele! Oh, bloody hell!

Blonďák se probral ze své zajímavé úvahy a párkrát zamrkal, jako by tomu nemohl uvěřit.

Přišel opatrně k Buffy a…

"Co?!" Přemožitelka otevřela oči a prudce se posadila na postel. Těkala očima po pokoji. Hřejivé paprsky dopadaly na její bílou pleť, kterou měla nevýraznou kvůli nedostatku spánku a smutku, který v ní byl; umřel jí jediný člověk na tomhle světě. Ale teď si nebyla jistá, jestli její upír umřel, ale, jak by se dostala domů do svého pokoje?

Radostně položila hlavu do polštářů a pomalu zavřela oči plných šťastných slz.

Neumřel, on neumřel. Honilo se jí myslí. Najednou, jako by opět měla lehkou hlavu. Nic jí netížilo na srdci, žádný pitomý pocit, že ho už nikdy nepolíbí na jeho sladké rty. Nic z toho. Opět může jít na hlídku a vzpomínat na to, že co tam všechno spolu zažily a můžou také zažít, že jednoho dne Angel znovu přijede do Sunnydale a zůstane tam s ní. Už navždy. Všechno bude zase, jako dřív. Hlídky…třeba by se skamarádí i s Dawnie, možná…páni ona si maluje opět budoucnost do růžova. Vždyť ona je Přemožitelka! Ta jediná! Ale, přeci může snít ne?

Takže, ehm, nejdřív si představila hřbitov. Seděli na dece a opírali se o kamenný náhrobek. Už jednou takhle seděli.

Z křoví vylezl upír. Angel ho hbitě rozprášil.

"Ty jsi můj anděl." Buffy k němu natáhla ruce. Upír s duší jí pomohl vstát.

"Co bych pro tebe neudělal?" Tajemně se na ní usmál tak, jak to uměl jenom on a líbl jí na špičku nosu. Zavřela oči a unášela se v pocitu blaha.

"Mazlíčku, mohla bys prosím zatáhnout ty závěsy?"

Dopis na rozloučenou (2. kapitola)

Thu, 20 Sep 2007 18:28:27 +0200

Poznámka autora: Osud, kdo a nebo co to je…? Můžeme ho ovlivnit…? Z těžka. Můžeme zabránit tomu, aby si osud nevzal naše milované na "onen svět"…?

Zhroutila se na chladnou trávu. Slzy se draly na povrch, přes roztřepanou bradu se nemohla nadechnout. Stáhla hrudník a zatajila dech, aby se trošku uklidnila. Semkla pevně oči a přála si, aby to byl jen zlý sen. Otevřela je, byla stále na hřbitově. Nezdálo se jí to…bohužel.

Další nával slz. Několik stékalo po lících, jiné se snažila zadržet. Nešlo to, i když byla bojovnice, tohle už nemohla snést. Rozesmála se, jako blázen, který už neměl co ztratit. Najednou jí bylo všechno jedno…ať jí klidně zabije nějaký pitomý upír. Jí to bylo jedno!

Uvítala by to! Aspoň by si nemusela vzpomínat na to, co…s ním prožila a už…nikdy nebude moci zažít.

"Přemožitelko?" Ozval se známý hlas za jejími zády. Ztichla.

"Co tady děláš, Spiku?" Rozčíleně na něho promluvila a ani se neotočila.

"Tohle je svobodná země jestli nevíš." Řekl blonďák…měl rád, když jí provokoval a ještě raději měl ty její, reakce.

"Běž pryč." Šeptla tak potichu, že i upír měl problém jí slyšet. Utřela si slané cestičky a stoupla si. Pořád se na něho neotočila.

"Buffy, co…?" Chtěl se jí zeptat, co se stalo, protože, ještě před pár dny by na něho vystartovala tipu věty, co si o sobě vůbec myslíš, ale teď byla podezřele tichá.

Jasně, umřela jí máma, i Spike to nesl těžce. Měl Joyce rád, připomínala mu jeho mámu.

Upír bez duše…Spike…William Krvavý je smutný, že umřel člověk a to byl bez duše! Bez svědomí! To je určitě kvůli tomu proklatýmu čipu!

"Běž pryč." Řekla už o něco pevněji a konečně se na něho podívala.

"Co se stalo?" Uviděl zaschnuté cestičky a rudé oči od pláče. Pak si všiml prachu u jejích botou a pak si vzpomněl na pach, který ucítil, když odešel z hrobky "Angelus?" Zeptal se rozzuřeně a to by znamenalo, že by s ním musela, s tím, tupcem spát. Nenáviděl Angela, i Angeluse…a úplně ho nasr…naštvalo, že jeho láska se s tím, ubožákem s duší, vyspala. Ano miloval jí, ale ještě si to nechtěl přiznat. Spíš to srovnával s posedlostí.

Oči mu nebezpečně zežloutly, ale zachoval si lidskou tvář.

"Ne," Nové slzy naplnily její oči "někdo," třásl se jí hlas, "někdo ho zabil." posmrkla a podívala se dolů na trávník, na prach.

Začal foukat silný vítr…rozfoukal i ten prach, co po něm zbyl. Sbohem. Pomyslela si smutně.

Vítr jí rozfoukal její zlaté vlasy. Připomínalo jí to, jeho doteky. Doteky, když jí hladil po vlasech.

"Sbohem." Šeptla jemně do větru a mírně se usmála.

-pokračování příště-

=>Rozcestník Mishiny povídky

Sun, 16 Sep 2007 13:45:29 +0200

=>Rozcestník Jamesovy povídky

Sun, 16 Sep 2007 13:44:20 +0200

Být hrdinou je složité

=>Rozcestník Kiřiny povídky

Sun, 16 Sep 2007 13:42:58 +0200

--------------------------------------------------------------------------------------

Jednorázovky

=>Rozcestník Mirčiny povídky

Sun, 16 Sep 2007 13:41:41 +0200